Mořské obludy mám rád i na talíři. Hodně Čechů bohužel zná pouze rozmražené mořské plody, které s tím, co se podává přímo u moře, nemají bohužel nic moc společného. Proto řada lidí má předsudky kvůli špatné zkušenosti z českými „plody moře“, nebo vlastně „plody mrazáku“.
„To bych do huby nevzal“ Ok, jenže to je stejné jak s podnikáním, s tradingem, s investováním. Kdo nezkusí, žije ve zbytečně v krabici svých předsudků 🙂
Mimochodem: Chapadla jsou grilovaná, velmi jemně kořeněná, a připomínají hovězí jazyk (pro mnohé „bléééé“, ok) nebo krůtí maso ze stehen.
Podobně je to s paellou. Pánev s vařenou a zapečenou rýží, v mnoha variantách (se zeleninou, s masem, s mořskými plody). Připomíná rizoto, ale zakapává se citronem. Opět to chce zkusit, paella je v nabídce jakékoliv restaurace.
Paella mně osobně chutná tím víc, čím je víc „pod vodou“. Holky si naopak pochvalovaly víc „vypečenou“. Shodneme se na typu, tzv. marinesca, čili s mušlemi a s krevetkami.
Opět to chce nebýt „konzervativní“. Místní provedení krevetek opravdu nemá nic společného s „krevetami“ z fastfoodu na Václaváku 🙂 Akorát si člověk musí zvyknout, že se krevetce odlomí hlavička a oloupou se články krunýře s nožkama …. zní to drsně, ale je to jen věc zvyku.
Dovolím si oponovat. Mušle jsou mňam, protože jsou čerstvé.
Nesmrdí rybinou ani ničím jiným, jak mají zažito lidé v ČR, zvyklí na „rozmrazené“ blevajzy vydávané za mořské plody.
Mušle jsou bez zápachu – a pokud mohu „mejillones“ volit, tak vždy „con salsa verde“. Salsa verde neznamená zpěvačku z Tajemného hradu v Kapatech , ale mírně česnekovou zelenou omáčku.
Btw, pro milovníky historie – mušle s omáčkou si prý s oblibou dávali i římští legionáři.
Ne všude mejillones dělají „con salsa verde“, ale to nevadí. Jsou chutné v každé úpravě, akorát člověk musí vědět, že omáčka je vždy na dně hluboké pánve, ve které mušle servírují.
Je to velmi syté jídlo, bohaté na bílkoviny. A protože mám rád i ryby – a je mi líto přijít o zbytek skvělé omáčky – dávám si k mejillones drobné „pescadillas fritas“, čili drobné smažené rybky (pozor, nejsou to české „grundle“, ale rybky velké cca 8 centimetrů. Ty příliš drobné jsou ze smažení příliš mastné). Drobné rybky namáčím do omáčky od mejillones.
Tolik tedy k přímořské kuchyni. Proti gustu žádný dišputát, jak říkala babička Boženy Němcové 🙂
Ještě si dovolím komentovat prostředí: Španělé dost kašlou na styl, nebo na úpravu v restauraci. V tom jsou podobní Asiatům – důležité je jídlo, ne to, co bychom my označili za „kvalitu stolování“. Hvězdičkové restaurace s exkluzivním prostředím jsou v Barceloně a ve velkých turistických centrech – tady v ospalém přímořském městečku na „kravaty a luxus“ nehrají …
Často i zastrčené hospůdky s plastovými stoly a židlemi strčí kvalitou hravě do kapsy i velké navoněné podniky.
Kdo zkouší, nalézá – a to platí v jídle, v životě, v podnikání i v tradingu.