Španělsko: Dave Jones, paella, mušle

Mořské obludy mám rád i na talíři. Hodně Čechů bohužel zná pouze rozmražené mořské plody, které s tím, co se podává přímo u moře, nemají bohužel nic moc společného. Proto řada lidí má předsudky kvůli špatné zkušenosti z českými „plody moře“, nebo vlastně „plody mrazáku“.

Dave Jones: Grilovaná chapadla

„To bych do huby nevzal“ Ok, jenže to je stejné jak s podnikáním, s tradingem, s investováním. Kdo nezkusí, žije ve zbytečně v krabici svých předsudků 🙂

Mimochodem: Chapadla jsou grilovaná, velmi jemně kořeněná, a připomínají hovězí jazyk (pro mnohé „bléééé“, ok) nebo krůtí maso ze stehen.

Podobně je to s paellou. Pánev s vařenou a zapečenou rýží, v mnoha variantách (se zeleninou, s masem, s mořskými plody). Připomíná rizoto, ale zakapává se citronem. Opět to chce zkusit, paella je v nabídce jakékoliv restaurace.

Paella mně osobně chutná tím víc, čím je víc „pod vodou“. Holky si naopak pochvalovaly víc „vypečenou“. Shodneme se na typu, tzv. marinesca, čili s mušlemi a s krevetkami.
Opět to chce nebýt „konzervativní“. Místní provedení krevetek opravdu nemá nic společného s „krevetami“ z fastfoodu na Václaváku 🙂 Akorát si člověk musí zvyknout, že se krevetce odlomí hlavička a oloupou se články krunýře s nožkama …. zní to drsně, ale je to jen věc zvyku.

Mušle… fůůůůj!

Dovolím si oponovat. Mušle jsou mňam, protože jsou čerstvé.
Nesmrdí rybinou ani ničím jiným, jak mají zažito lidé v ČR, zvyklí na „rozmrazené“ blevajzy vydávané za mořské plody.
Mušle jsou bez zápachu – a pokud mohu „mejillones“ volit, tak vždy „con salsa verde“. Salsa verde neznamená zpěvačku z Tajemného hradu v Kapatech , ale mírně česnekovou zelenou omáčku.
Btw, pro milovníky historie – mušle s omáčkou si prý s oblibou dávali i římští legionáři.

Ne všude mejillones dělají „con salsa verde“, ale to nevadí. Jsou chutné v každé úpravě, akorát člověk musí vědět, že omáčka je vždy na dně hluboké pánve, ve které mušle servírují.
Je to velmi syté jídlo, bohaté na bílkoviny. A protože mám rád i ryby – a je mi líto přijít o zbytek skvělé omáčky – dávám si k mejillones drobné „pescadillas fritas“, čili drobné smažené rybky (pozor, nejsou to české „grundle“, ale rybky velké cca 8 centimetrů. Ty příliš drobné jsou ze smažení příliš mastné). Drobné rybky namáčím do omáčky od mejillones.

Tolik tedy k přímořské kuchyni. Proti gustu žádný dišputát, jak říkala babička Boženy Němcové 🙂

Ještě si dovolím komentovat prostředí: Španělé dost kašlou na styl, nebo na úpravu v restauraci. V tom jsou podobní Asiatům – důležité je jídlo, ne to, co bychom my označili za „kvalitu stolování“. Hvězdičkové restaurace s exkluzivním prostředím jsou v Barceloně a ve velkých turistických centrech – tady v ospalém přímořském městečku na „kravaty a luxus“ nehrají …
Často i zastrčené hospůdky s plastovými stoly a židlemi strčí kvalitou hravě do kapsy i velké navoněné podniky.

Kdo zkouší, nalézá – a to platí v jídle, v životě, v podnikání i v tradingu.