sobota 8. září 2018

Pozval jsem si do života zázrak

Asi naštvu všechny se "selektivní pamětí". Socík jsem fakt neměl rád. Vyrůstal jsem v době, kdy se stály fronty: na knihy, na maso, na toaleťák. Cestovat do "kapitalistické ciziny" nešlo. Respektive brutálně komplikovaně.

Lopata nebo "čára"?


Vzhledem k původu a kádrovému posudku (mladší googlete, nebo se zeptejte pamětníků) jsem měl určenou cestu leda k lopatě. Na gympl jsem se prodral jen díky pochopení stejně protirežimně naladěných lidí.

Co potom? Lopata, nebo vzít dráhu přes hranice, přes čáru? Přišel 89 rok a rudý brach šel k šípku. Devadesátá, které dnes kdekdo proklíná, jsme prožil jako dobu renesance skutečné svobody. Mohl jsem v 17 letech začít podnikat (na tátův živnostenský list) a mohl jsem se učit praxí: nic tě neposune tak dopředu, jako rozjezd v praxi.

Zázrak si pozveš do života sám


Nechápu, proč dnes tolik lidí pořád na něco čeká. Nebo se na něco vymlouvá. Já začínal po 89 roce mnoha pokusy a omyly. Hodně utopených peněz, vyhazov z právnické fakulty (moje lenost, dobře mi tak). První práce byla za minimální mzdu 2.000 Kčs a to jsem 1.000 kaček dával doma na bydlení....

Přesto to byla nejlepší škola a jízda: Svoboda, volnost rozhodování a odpovědnost za výsledky sám sobě. Nechápu, proč lidé dnes remcají a na něco pořád čekají. Tolik možností, tolik příležitostí na každém rohu.

Chce to jenom jediné - začít!

Nechej vstoupit zázrak do svého života: